Úsměv z prachu.

   Na přelomu roku jsem se na pět týdnů vydal poznávat svět. Cílem mé cesty byla Barma nebo Myanmar, jak kdo chcete. Je to stát s velice pohnutou historií, donedávna ještě spoutaný vojenskou juntou a turisticky málo navštěvovaný. Kráčely tudy dějiny a hlavně, na jejím území se vyskytuje lákavých tisíc druhů ptáků. Schválně jsem si nechával dost času na urovnání vzpomínek a pocitů z této rozporuplné země - přesto i teď, bezmála dva měsíce po návratu si jsem téměř jist, že mé vyprávění bude neúplná a čistě neobjektivní snůška nejasných pocitů a nepřesných vjemů. Je to země plná paradoxů. Musíte se asi pokusit zapomenout na evropské vnímání světa, abyste alespoň částečně pochopili. Mně se to pravděpodobně nepodařilo.

   Že bude všechno úplně jiné, si uvědomíte ihned při vstupu do Barmy : jediná přístupová cesta je letadlem do bývalého hlavního města – Yangonu. Po přistání si musíte posunout hodinky proti thajskému času, trochu nelogicky, ale přesně o půl hodiny zpět. Taxikář vás před letištěm nacpe do otřískané a stařičké toyoty - bez oken, výfuku, světel a brzd, dveře za vámi nezavře, ale jen tak trochu nasadí a zajistí kusem drátu. Zaplatit mu můžete v dolarech, ale jen úplně novými bankovkami - nepřehnutými, natož nedejbože špinavými nebo dokonce byť jediný milimetr natrženými (tenhle nesmysl vás bude pronásledovat po celé zemi). Vyklopí vás v centru hlavního města, všude tma, ticho, na rohu ulice modré světlo televizní obrazovky mihotavě osvětluje tváře klidných diváků. Pak najednou se ze tmy před vámi vynoří dva přízraky - zeptají se odkud jste a kam jdete…týpkové nevypadají příliš vábně, jsou v sukních, bosi, na sobě zimní bundu a kulicha, místo zubů ohořelé františky a plivou červené sliny... z chodníku vyběhne obrovská krysa, zmizí ve dveřích polorozpadlého domu a zbyde po ní jen puch kanálu.

 “Vítejte ve městě duchů, potřebujete panáka ?“ Žádný problém, ve spoře osvětlené garáži či snad bývalé výloze vám nabídnou domácí rum. Celou placatici a litr balené vody tu dostanete dohromady v přepočtu za 10 korun. Když budete mít štěstí,  složíte své zaprášené batohy jinde než v Mahabandoola guesthouse, nejšpinavější díře, kde dá spát. Možná jen Golden smile hotel v Pyin u Lwyin může být ještě horší.

   Na silnicích se jezdí zejména vpravo (ale to není žádné dogma), auta jsou většinou dovezená z Thajska – a ty mají volant také vpravo, takže řidič potřebuje spolujezdce, který mu musí zasignalizovat, zda může předjíždět. Doprava je celkově asi stejná jako v celé Asii – absolutní chaos.

Shwedagon pagoda, maják barmských buddhistů, Kipling ji nazval "zlatým mystériem" , zedi je celé pokryto zlatem, na samém vrcholu je umístěno hti - ozdobný deštníkový prvek, s tisíci diamanty a drahými kameny, vše korunuje obří 76 - ti karátový diamant. Je stará 2500 let.

   Barma je buddhistická země plná nádherných památek. Největší, nejposvátnější a pro mě i nejkrásnější byla Shwedagon pagoda v Yangonu, ještě nikdy jsem neviděl nic tak pohádkově velkolepého, zároveň to bylo jediné místo z celé pouti, kde jsem vnímal jedinečnost energie prostupující celý prostor tohoto svatostánku. Ani starobylý Bagan se svými tisíci chrámů tak nepulsoval. Těšil jsem se krásu lidí, na jejich kulturu, která skrze svou víru nenásilně oslovuje celý svět. Pátral jsem po lidech, kteří postavili tuto zlatou nádheru, ale nacházel jsem všude jen bídu, špínu a kšeft. Možná, že jsme se pohybovali na špatných místech, ale chtěli jsme si to užít jako místní lidé - s jejich jídlem, ubytováním a dopravou. Když nad tím přemýšlím, to smetiště igelitových sáčků, pet lahví a dalších jiných „vymožeností civilizace“ jsme jim tam vnesli my, západní vyspěláci a znovu mě začal obestírat stejný pocit studu, jaký jsem cítil v jedné indiánské rezervaci v Kanadě. Dokud lidé odhazovali na zem banánové  listy, do nichž si balili jídlo, žádný problém nevznikal. Kdyby se Barmánci starali o svá pole a nemuseli prodávat na trhu plastové ničemnosti, aby uživili rodinu, vypadala by města asi také jinak. Přitom obyčejní lidé jsou tak milí, obětaví, vždy připraveni vám pomoci. Když jsme na jedné opuštěné zastávce v horách u jezera Inle hledali ztracené klíče, odkudsi se vynořilo sedm Barmánců a všichni do jednoho prolézali okolí a prohmatávali trávu a prach cesty, dokud jsme je nenašli. Pak zas všichni zmizeli tak rychle, jak se objevili.

   A co mi jako první vytane před očima, když se řekne Barma? Ten jejich úsměv. Ten jediný. Vykouzlí ho na tváři, pozdraví, procvičí si své tři anglické věty – jak se máš, odkud jsi a kam jdeš - kolikrát ani nečekají na odpověď a jsou v prachu…a to doslova - mnohdy pro štiplavý smog a prach ani není vidět horizont. Tak, jak může krajina tvarovat třeba melancholickou duši Jihočecha, musí barmánce naplňovat štěstím něco jiného. Nejspíš bych měl tu jejich červenočernou zem skropit svými slzami, aby mě přijala - jako všechny, kdo jsou tam doma.  Ale patrně mi ze vší té bídy úplně zkoprněl mozek, asi jsem utrpěl kulturní šok, ze kterého jsem se dosud nevzpamatoval. Nechce se mi teď hluboce rozpomínat a neurčitě vysvětlovat, objevovat nové pravdy. Každý kdo tam byl, popíše své pocity jinak. Pochopil jsem, že co jsem si odtud měl odvézt, nebyly fotky a zážitky.

   Dostal jsem tam něco důležitějšího - odpověď na to, kdo jsem a kam patřím. Uvědomil jsem si, že jsem doma tady, v Čechách, na Šumavě. Tady jsou moje lásky, moje rodina, děti a kluci, se kterými jsem hrál kuličky, tady je moje krajina, leží tu kosti mých předků a jednou tu budou ležet i ty moje.

   Skrze to moje stýskání po domově se mi do žil nalilo tolik energie, že mi bude úplně jedno, nařknete-li mě, že jsem pecivál –  ještě na to budu hrdý!

Yangon : ve Shwedagon pagodě jsou prý ukryty Buddhovy vlasy.

Amarapura - bývalé královské město. Rybaření tam není jen záliba, ale i hlavní způsob obživy

Beinův týkový most v Amarapuře - jezero Taungthaman - pojmenované po lidožravém obrovi, který sem přišel hledat Buddhu. Most je dlouhý 1,2 kilometru, nejdelší týkový most světa.

Typická barmská obydlí ve městě Amarapura

Největší hromada cihel na světě - Mingun Paya- v bývalém královském městě Mingunu, je to základna plánované stúpy, pracovalo na ní mnoho tisíc otroků a válečných zajatců, jedna strana nedokončené pagody je dlouhá 140 metrů, pagoda měla být vysoká 150 metrů

Ulice je domovem i ložnicí mnoha Barmánců, desky na chodníku zakrývají kanál - střeva Mandalaje

Přístav na řece Ayeyarwady v Mandalaj - nejšpinavější místo na řece a přece i tady žijí a bydlí lidé.

Mandalajský přístav. Ani z bahna Ayeyarwady na vás nezapomenou zamávat.

Mandalaj. Stavba silnice. I tu nejtěžší práci tady zastávají ženy. Kamení se roztlouká ručně a zalevá se pak putnami na ohni rozehřátého asfaltu. Muži jen přihlížejí.

Sagaing. A znovu ženy v akci, tentokrát na poli.

Sagaing, bývalé královské město a smog. V pozadí sagaingská hora, z níž je výhled na řeku Ayeyarwady a více než 500 stúp. Na tenhle výlet jsme vyrazili na pronajaté motorce a děkujeme Buddhovi, že jsme ho přežili.

Malí mníšci, když odloží svá roucha, stávají se opět obyčejnými kluky.

Kutho - buddhistický zvyk : mniši vždy dopoledne obcházejí obydlí a dostávají almužnu.

V Barmě je asi půl milionu mnichů. Každý muž by měl alespoň dvakrát za život vstoupit do mnišského řádu. Všechny osobní věci musí být mnichovi darovány obcí věřících. Tenhle muž řekl : "Ty sis vyfotil mého psa a teď mi dáš jeden dolar"

Jezero Inle. Na vodě se tu žije, pracuje i umírá. Na kůlech tu stojí celé vesnice, zahrady a chrámy.

Tímto jedinečným způsobem vedení pádla se jezero Inle proslavilo po světě. Rybáři tu používají k pádlování nohu, obě ruce pak mají volné k rozhazování sítí na ryby.

Barma to je také betel. Oříšek se zabalí do čerstvých listů, posype různými dobrotami a žvýká se. Mladí, staří, muži, ženy - všichni a všude. Dokonce i v autobusech jsou u každé sedačky zavěšeny igelitové pytlíky na odplivávání červených slin, které žvýkáním betele vznikají.

Betel má jiné, méně povzbudivé účinky.

Sošky Buddhův klášteře na jezeře Inle jsou pokryté zlatem tak, že není znát ani jejich původní vzhled. Mohou k nim přistoupit jenom muži, velice přísně na to dohlížejí vojáci v uniformách.

Restaurace  "Na růžku". Barmská kuchyně mi příliš nechutnala.

Swe Nyung. Žádné počítačové hry, děti si umí hračky vyrobit i z pet lahví.

Bagan - Ananda fest - svátek, který slaví celý Bagan, ze širokého okolí se sjedou lidé a jezdí sem a tam jak blázniví, jedí a pijou ve stínu pagod. Ti, co nemají peníze, alespoň slavnostně sundají výfuk z mopeda a túrují motor. A samozřejmě - všichni mají plnou pusu betele.

Bagan - sousedky se potkaly na rohu ulice a povídají a povídají

Ženy se myjí v jezeře v šatech.

Dopravní značka

Thanakha - prášek kůry stromu thanakha, lidé si jí natírají tváře i tělo, má hydratační účinky, působí jako ochrana proti slunci a zároven jako parfém.

Jezero Inle. Příslušnice národa "dlouhých krků".

Posvátná hora Mt. Popa je symbolem přetrvávajícího animismu - uctívání natů - duchů hor, stromů a jezer. Hora je plná opic, které kradou brýle, foťáky a vše co se dá jíst.

Bagan při západu slunce

Bagan a východ slunce.

Bagan - večerní rušná ulice

Pyin u Lwyin - v noci se ulice plní přízraky

V Barmě jsou na každém rohu v takovýchto budkách nádoby s vodou a hrníčky.

Bagan - než jsme snědli večeři, naproti přes ulici tento řezbář podle obrázku vyrobil sošku. Jako svěrák používal nohy.

Tak pohřbívají v Barmě své mrtvé.