Právě teď je modré nebe našich dní

10.09.2012 14:35

Všichni znáte to slůvko „nestíhám“. Všimli jste si, jak nám už zevšednělo? Jak je příznačné dnešní době a systému, který nás nutí leckdy skrytě, ale neustále, zvyšovat výkon... Může to tak jít do nekonečna?

Povím vám kratičký příběh. Před časem jsme rekonstruovali střechu jednomu poměrně mladému člověku – jen o málo staršímu, než jsem já. Přál si mít všechny své věci v pořádku, až půjde do důchodu, aby si mohl v klidu užívat vnoučat a odpočívat. Zvolil si tedy materiály s velmi dlouhou životností, aby ani jeho děti nemuseli nikdy dům opravovat. Práci jsme dodělali, on mi zaplatil, já mu popřál, aby si střechu pěkně užil a on …druhý den zemřel. Co jsem tím chtěl říci? Že bychom neměli zapomínat žít.

Nemyslím tím samozřejmě to, abychom si ze života udělali jeden bohapustý mejdan, ale umět dobře vyvážit to, co musíme odevzdat (třeba čas potřebný k vydělání peněz) s tím, co přijímáme (například čas strávený na rybách, u mariáše, či s přáteli) a neřešit příliš vzdálenou budoucnost, koneckonců - obvykle nám naše plány stejně nevyjdou, protože se všechno pořád mění a vyvíjí. Jak zvládnout umění žít se učím i já - od lidí, kteří to umí - dokud ještě mám modré nebe nad hlavou.

Jedním z takovýchto mých „vyvažovacích zážitků“ byl i víkendový výlet s přáteli do Alp, vždy jsem si to moc přál. Ondra a Bohdan vše perfektně naplánovali a já se vlastně jen vezl. Věděl jsem jen, že půjdeme pěšky hodně daleko a vysoko, budeme tam dva dny spát v horské chatě a jídlo tam asi nebude, takže trochu na divoko a přesně tak to mám rád.

Popisovat úmornou jízdu autem „na jeden zátah“ je zbytečné, každý to už zažil, zvládli jsme to a i nadále si vedli výborně, hrdinně jsme vysmýkali svůj mnohakilogramový fotoúděl až na naši základnu v údolí Gran Paradiso obávaným výstupem s devítisetmetrovým převýšením. Ubytování nebylo příliš přeútulné, ale bylo možno se najíst a co hlavně, ve vedlejší hospůdce podávali výbornou kávu, ta by sama o sobě už na přežití bohatě stačila, byla pravá italská a skvělá. Marně byste však zde hledali sprchy a tak jsme brali lázeň v potoce, kdykoli bylo potřeba. Nejsem totiž toho názoru, že fotografovi, byť divokému, musí nutně vylétnout hejno much z podpaždí, jakmile zvedne ruce s foťákem k hlavě. Navíc, věřte nebo ne, koupel ve vodě z tajícího ledu byla nejen osvěžující, ale na naše civilizací zmožená těla se ukázala být přímo terapií s blahodárnými účinky.

První večer jsem seděl sám vysoko nad naším údolím, nechával se unášet tou nádherou a pozoroval, jak obratně si vedou ovčáčtí psi ženoucí stádo přesně tam, kde je alpský bača chtěl mít. Nikde nebylo nic a zároveň všechno – skály, voda, slunce a nebe – všechno tak čisté,… spíš ryzí a tvrdé, tak nekompromisní a přímé ve srovnání s mně tolik milou šumavskou melancholií. A když začaly stíny utíkat po úpatích hor a vytlačovat slunce z údolí svým chladným vánkem, objevili se v dálce i první kamzíci.

Nejkrásnější částí dne, jako snad vždy a všude, bylo i tady ráno. Překvapovala mě hebkost trávy za svítání a pak ta omamná vůně alpské protěže, když strmé a kamenité svahy začalo spalovat ostré slunce. Nálada mezi námi panovala přímo božská (není divu v takových výšinách), vedli jsme takové ty „mužské řeči“ o všem možném a bylo ještě víc úsměvů a ještě více radosti, když se nám podařilo vyfotit kozorožce - chápali jsme to jako po právu zaslouženou odměnu za těžký výstup do nejvzdálenější části údolí.

Pak už jsme se nechali jen rozhýčkávat sluncem a ráchali si myšlenky v pocitu nekonečného štěstí a těla v mrazivém objetí ledové vody...

Teď už jsem zpět a trochu mi trvalo, než jsem fotky a povídání dal dohromady, a víte proč?

... protože zase nic nestíhám.

Pohled na údolí Gran Paradiso