Něco za něco.
Vždy je to tak. Na Šumavě ale nikdy nemůžeš tušit, kolik v příštím okamžiku dáš a kolik dostaneš ...
Sedím na břehu setmělé Vltavy a po jejím rozvlněném těle posílám zmačkané útržky myšlenek. Řeka se svými boky smyslně otírá o záhyby vzepjatých břehů a střapaté vrcholky smrků se zakusují do modročerné oblohy s nesmělými bludičkami prvních hvězd. Tichý vánek mísí vůně, barvy a vláhu posekané trávy s prvními tajemnými zvuky nadcházející noci – „ jak moc je mi krásně, má černá paní ...“
Byl to snad jen čas příjemně strávený s přáteli, jenž mě donutil zapomenout na běžnosti mého každodenního pinožení a nechal mě zažít to kouzlo bezstarostnosti, ne nepodobné dětskému hraní? Či to byla jen notná dávka čistého lidského sdílení a nebojím se říci přímo hmatatelné náklonnosti okolního prostoru, která mě zalévala pocitem štěstí? Náhoda? Nevěřím! Bylo to tak přirozené a cítili to všichni. Teď, když kamarádi odjeli a přemýšlím proč těch pár dní bylo tak jiných a zvláštních, napadá mě jen jedno – Šumava ukázala, jak nás má ráda!
Přeji si ten pocit v sobě udržet co nejdéle, cítit tu přízeň napořád. A je mi absolutně fuk, kolik za to budu muset zaplatit.
Díky Jirso a Marťo, Tihis a Petro, Pavle a Simčo, Marto a Ondro.
Vypouštění čínských lampionů přání – za Rendu :
Prstnatec Traunsteinrův – za ztracený mobil? :
Kulíšek nejmenší – třeba za ztracenou větrovku? :
Bekasina otavní – za tabáček :
Už jste někdy viděli pana Krtka v akci :-)?
Sýci rousní :
Lejsek šedý :
Vzkaz do vesmíru. zleva : Jirsa, Tihis
