Když si něco vezme čert.

21.02.2011 10:21

 

   Jsou příběhy, u kterých tušíme jak skončí, jiné nás překvapí naprosto nečekaným závěrem. A to mé dnešní vyprávění mezi takové, řekněme „story s nevšedním koncem“, určitě patří.

   Je sobota, Šumava nás s kamarádem a výborným fotografem Vaškem Bambulou vylákala do chladného rána celkem působivou přehlídkou zajímavůstek – po rozednění se před okny proskotačila lasice hranostaj a žluna šedá si sedla na můj „krmítkovník“. Moc nemrzne, ale i tak- po dvou hodinách marného ležení ve sněhu a civění do padajících vločkanců bez fotky – mě rychle začíná opouštět původní nadšení.

   Chce se mi najednou do lesa, už jsem tak dlouho nebyl na „svých“ místech sám, něco mě tam táhne (určitě znáte ten pocit) a tak přehazuji lehkou fotovýbavu přes rameno a nechávám se vést, stejně bych neměl klid.

   Táhlo mě to jako za šosy, přímo na známé rozcestí, kde už jsme toho tolik zažili -s Jirsou, Ondrou, Bohdanem… Přesto jsem ještě udělal paprskovitě několik krátkých pokusů o únik – k potoku, do bříz, do skal – kdepak, stejně jsem tam za chvíli stál a rozbaloval nádobíčko. Reproduktory ukrývám pod smrkové mimino a sám bez většího maskování stojím opodál, pod ochranou větví asi jeho otce. Bez očekávání pouštím nahrávku jeřábka a vypnu. Znovu zapnu, nechám přehrát jednu sloku jeho písně lásky a vypnu. Najednou pročísne vzduch daleko silnější, ale to samé pískání. Nevěřícně otevírám dlaň s přehrávačem a … skutečně je vypnutý! Je tady! Jeřábek!  Tři roky se snažím dostat ho před objektiv. Ti kdo vědí, jak těžké je se k němu přiblížit mi dají za pravdu, že nastala výjimečná chvíle. Z jeho pískání se sotva dal určit směr, ale zato zněl blíž a blíž, až jsem ho nakonec spatřil. Byl opatrný, našlapoval velmi pomalu, sunul se krůček po krůčku v kruhu kolem mě a vždy se dovedně kryl za lískovým křovím. Pak náhle se s hlasitým „plesk - plesk – plesk“ vznesl a dosedl po mé levici do shluku větví, zhruba ve výšce mých prsou. A tam obezřetně a houževnatou pravidelností kontroval mé nahrávce. Na volné prostranství však po dvou hodinách nevkročil, ale zřejmě asi ani nechtěl opustit kolbiště s neviditelným protivníkem. Pak už jsem nahrávku nepouštěl, nechtěl jsem ho jednak zradit a pak, zrál mi v hlavě plán, jak to udělat, abych ho dostal z hustého porostu. Vyklidili jsme oba prostor, nejspíše s nevyřčeným, ale jistým odvetným plánem. Spokojil jsem se pro ten den pouze s několika jeho fotkami za křovím, kde popravdě nevypadá příliš sošně, ale na kartě je. No sláva. Hurá.

Jeřábek lesní - pan Opatrný:

   Kdo si myslí, že tohle není konec příběhu, má pravdu. Správně tušíte, po mém návratu domů jsme s Vaškem ukuli na jeřábka takové pikle, že jsem se nemohl dočkat rána, až znovu vyrazíme. Nenechali jsme opravdu nic náhodě, včetně perfektního maskování, krmení, přepracování nahrávky, strategie fotografování a dokonce nám i místní myslivec Karel půjčil svého vycpaného jeřábka (ale hlavně ne aby se mu něco stalo!).

   V neděli ráno nám teploměr se zdviženým obočím ukázal nesmlouvavě minus sedm, jeho chladný úšklebek jsme odbyli pomyslným mávnutím ruky a za půl hodiny jsme už leželi na sněhu, perfektně maskovaní a nažhavení představou nevšedního zážitku.

 

Náš kryt

 

    Nebudu vás již dlouho napínat, po dvou hodinách čekání, po všech těch přípravách a snažení a hlavně těšení, se nestalo nic. Scéna byla přece naprosto dokonalá, dokonce i vycpaný jeřábek vypadal jako živý… a nic! Les zněl děsivým tichem, ani parukářky a uhelníčci se nenechali slyšet. To nás uondalo a čím dál častěji jsme opírali tváře do dlaní a přivírali oči odřené mrazem. Najednou zaznělo vzduchem známé „plesk - plesk – plesk“- to jak silně o sebe narážela ptačí křídla  – v dalším okamžiku už máme oči na hledáčcích – ale co to?!? Něco je špatně! Pak jsme se na sebe s Vaškem podívali s výrazem, na který asi nikdy nezapomenu  „…kde je!?! On tam není? Není! Fakt tam není! … no není, ale KDE JE ?!?“

   Předmětem našeho údivu bylo, jak jistě většina z vás již tuší, zmizení Karlovy prvotřídní vycpaniny jeřábka. Když jsme vylezli z krytu, našli jsme na sněhu jen otisk koncových letek křídel nějakého dravce a o kousek dál pár jeřábčích pírek.

    Může mi někdo z vás poradit, prosím, co mám teď Karlovi říct? Mohl by mi třeba uvěřit, že si jeho jeřábka vzal čert? Co myslíte?

 

 

Stopy ve sněhu tam, kde stála vycpanina.

Anketa

Jak krmíte ptáky ?

Jen v zimě (1 454)
Po celý rok (229)

Celkový počet hlasů: 1860

Kontakt

Pavel Bače Pěkná 34
731 101 761 pavelbace@seznam.cz