Budeme spolu sedět?

29.11.2011 14:41

   Je podzim a kvapík povinností, bez ohledu na jakýkoli rytmus, mi setřásá do života rychlostí padajícího listí na jednu hromádku vše, co bych ještě měl dokončit. Když do stále se zmenšujícího prostoru, času vymezeného zkracujícími se dny a mou leností, vměstnám vycházku s fotoaparátem, většinou přicházím s prázdnou. Vše se zklidňuje, chladne a usychá, nastupující zima uzavírá koloběh života ve své mrazivé náruči a na první pohled je vše jasné, na příležitosti k pozorování zvířat v přírodě nebude příliš štědro. Pro zažehnání mrzutého rozpoložení a palčivé fotonouze jsem si minulou neděli musel dojít na náves vyfotit v nádheře zapadajícího slunce alespoň sousedovy slepice… ano, tak moc špatné to bylo. Ale jen do včerejšího dne.

   Ten chladný, mrazivý podzimní den s cáry rozpadajících se mlh nad Vltavou byl jak vystřižený z kalendáře “Nevlídná tvář Šumavy aneb Lépe zůstat u kamen“. Svědomí mě ale hned zrána vyhnalo pracovat na zahradu, to kdyby se přišla paní Zima ptát, co jsem dělal v létě, abych pak se sklopenou hlavou nemusil jen trapně krčit rameny. To se ví, že co chvíli mi myšlenky létaly po vrcholcích smrků a opadaných bříz a sám sebou přistižen, jak častěji a častěji hledím do dáli, jen silou vůle jsem zaháněl myšlenku se vším praštit, popadnout foťák a na chvíli někam zmizet a nebýt. Věřte mi, to bylo skřípění zubů, když se mi za domem na pastvině začali s křikem slétat na přichystané újedi dravci a jak jsem teprve prskal, když se mi nad hlavou usadil datel a já měl v rukách místo foťáku sekeru. Měl jsem pocit, že se mi najednou všichni smějí.

   Jak se mi k nohám snášely ty třísky od datla, stejně rychle k nim na hromádku opadávaly i poslední zbytky mé vůle a chuti do práce. Přidušen vlastní nemohoucností a znechucen nezměrnou nespravedlivostí spiknuvšího se světa, usedl jsem pod břízu před domem a zíral do nikam. Můj zrak zavadil o nezvykle světlou kuličku ve větvích mladého jilmu za dřevníkem. Co to je? Nějaký uschlý list nebo - teď se to pohnulo – že by nějaký pták? Přískoky se v mžiku dostávám na verandu domu a na rameno zvedám vždy připravený foťák a přihrbený jak indián se kradu podél  smrkového mlází. Mistrně jsem kryl svých stoosmdesát centimetrů ve vaťáku a dvanáctikilovou fototechniku na stativu za bezlistými větvičkami břízy a sotva metrovým stonkem holého jeřábu. Postupně se vzdálenost od neznámého zmenšovala a po první fotografii bylo jasno – kulíšek!

Uvědomil jsem si, že stále je to ještě příliš daleko a mezi námi už není žádná jiná překážka než ten zbědovaný jeřáb, co se mi krčil u pasu. Vyhodnotil jsem svůj úkryt jako celkem zbytečný a odhodlal se z něj vystoupit a jít dva kroky vpřed. Povedlo se, kulíšek jen protočil hlavou sem a tam. Znovu dva kroky a pak ještě blíž a znovu a ještě blíž, až jsem stál skoro pod ním. Byl stále klidný a jen zíval. Při pohledu do hledáčku se mi zdálo, že namísto bázlivé ostražitosti v jeho očích pozoruji spíše pobavený úsměv, ale nevěnoval jsem tomu, zahlcen loveckým adrenalinem, žádnou pozornost. Byl stále klidný a jen seděl a zíval. Chtělo by to nějakou akci, nenasytně si vymýšlím scénu, jak (jistě hladová) sovička útočí na nějakou mnou připravenou dobrotu. Již o poznání klidněji jsem došel domů pro rybářský prut, utrhl háček a navázal kousek vepřové panenky připravené k obědu a nahodil směrem k němu. Jen se protáhl, zakroutil hlavou, pátravě se na mě podíval … a zívl.

Teď mít nějakou myšku, blesklo mi hlavou a posadil jsem se na pařez, tahle soví netečnost mé představy dostala do slepé uličky.

   Ubalím si cigaretu, říkám si a v kapse nahmatávám tabáček … on najednou zbystřil a přešlápl z nohy na nohu.

 Koukáme si do očí, já se pomalu zvedám a jdu přímo k němu. V polovině cesty mu dávám hrstičku tabáku na kámen, otáčím se a odcházím, foťák nechávám stranou slepě zírat do koruny jilmu.Vím, že neuletí a již zklidněný se uvelebuji na březovém pařezu. Kouřím, vyfukuji obláčky dýmu, ty se přidávají k těm na nebi a společně putují k západu. Vzduch se začíná barvit očekáváním.

   „Dobrá, uč mě“ povídám mu a dál jen sedíme a mlčíme. V duchu jsem se smál sám sobě, to moje “nenápadné“ plížení ještě před chvílí byla pro něj asi dobrá groteska, teď si koukáme do očí sotva z pěti metrů.  Čas, zvuk a světlo ztěžkly. Na ruku mi měkce usedl motýl a nadále tak zmrazil všechny mé pohyby. A najednou se začaly dít věci. Odkudsi přilétl střízlík a spustil své „tek tek tek“, jako když o sebe narážejí dva křemínky, veverka přišla ukázat burák, patrně z krmítka pro ptáky a hele ji, tuhle proběhla myška. Unavené světlo večera se mezitím změnilo v líné šero a stačilo se jen dívat, kterým směrem kulíšek pohne hlavou, tam se mi vždy zjevil další živoucí důkaz plnosti života v krajině, jež se běžnému pozorovateli zdá prázdná.

   Teď už vím, že krtkovi trvá jen pár minut, než vyčechrá ze země svou hromádku, že hranostaj má už zase bílý kožíšek na zimu a také už vím, co to znamená, když vám indián řekne “…pojď, budeme spolu sedět“. V tom zvnitřnění mysli se otevírá duše a vnímáme tak lépe i to, co nevidíme zrakem.

   Ani nevím, jak dlouho jsme tak zůstali, když jsem se pak už skoro za tmy znovu podíval jeho směrem, nebyl tam, zmizel jak duch.  Ale já teď už vím, co mám dělat. Něco velmi smysluplného a důležitého. Půjdu a řeknu někomu, že jsem na světě rád. A v klidu nařežu to dřevo na zimu.